Neviditelný stres: Proč se cítíte zahlcení i v klidném období.
Setkáváte se s tím také? Máte práci, rodinu, zázemí a v kalendáři žádnou zjevnou katastrofu. Přesto se ráno probouzíte s pocitem těžkosti na hrudi, vnitřním napětím nebo pocitem, že vás každá další drobnost, třeba jen dotaz kolegy nebo nutnost nakoupit, definitivně zlomí.
Tento stav často doprovází tichý, ale přísný hlas v naší hlavě: "Nemáš důvod se takhle cítit. Ostatní jsou na tom hůř. Měl/a bys být vděčný/á a zvládat to." Právě tento rozpor mezi tím, co cítíme, a tím, co si myslíme, že bychom cítit měli, je jedním z hlavních motorů psychického vyčerpání.
Past jménem "Měla bych"
V kognitivně-behaviorální terapii často pracujeme s pojmem kognitivní zkreslení. Jedním z nejčastějších jsou naše vnitřní pravidla postavená na slovech musím nebo měla bych.
Když si říkáme, že by vše mělo být v pořádku, vytváříme tím nerealistický standard. Ignorujeme fakt, že psychická kapacita není bezedná studna. Pocit zahlcení často nepramení z jedné velké krize, ale z kumulace drobných, nenápadných nároků, které náš mozek musí neustále procesovat. Odborně tento jev nazýváme kognitivní přetížení.
Neviditelný stres a emocionální práce
Proč se tedy cítíme zahlcení, i když se "nic neděje"?
Rozhodovací paralýza: Každý den činíme tisíce drobných rozhodnutí. V digitální době je naše pozornost neustále fragmentovaná. Tento neustálý "šum" vyčerpává naši exekutivní kontrolu v mozku stejně spolehlivě jako velký projekt.
Emocionální práce: Možná se ve vašem životě neděje nic dramatického, ale přesto investujete obrovské množství energie do udržování zdání, že je vše v pořádku. Potlačování únavy nebo úzkosti je samo o sobě vyčerpávající aktivitou.
Vnitřní kritik: Pokud k pocitu únavy přidáte sebeobviňování ("Proč to nezvládám?"), aktivujete v mozku systém ohrožení. Vaše tělo začne produkovat stresové hormony ne kvůli vnější situaci, ale kvůli vašemu vlastnímu vnitřnímu dialogu.
Cesta k úlevě: Přestaňte se na sebe zlobit za to, co cítíte
Prvním krokem k tomu, aby vám bylo lépe, je přijmout fakt, že pocit zahlcení neznačí vaše selhání ani slabost. V kognitivně-behaviorální terapii (KBT) učíme klienty dívat se na emoce jako na kontrolky v autě. Když se rozsvítí červená kontrolka paliva, nezlobíte se na auto, že je rozbité, ale prostě víte, že mu došla šťáva.
Pocit zahlcení je přesně takováto kontrolka. Váš nervový systém tím prostě hlásí: 'Stop, tvůj motor běží na maximum, ale nádrž už je prázdná.' A je úplně jedno, že si vaše hlava myslí, že musíte jet dál.
Místo toho, abyste na sebe ještě víc tlačili, zkuste se na chvíli zastavit. Často totiž zjistíme, že i když navenek vypadá všechno v pořádku, uvnitř nás trápí neviditelní nepřátelé: třeba přílišný perfekcionismus nebo to, že neumíme říct 'ne' sobě ani ostatním. Ten pocit těžkosti tu není proto, aby vás potrestal, ale aby vás upozornil, že je čas se o sebe začít starat jinak.
Pocit zahlcení neznamená selhání, ale signál, že vnitřní nároky vyčerpaly veškerou vaši energii.
Jak z toho ven?
Prvním krokem k uzdravení není snaha "dělat víc" nebo být efektivnější, ale paradoxně úplné přijetí aktuálního stavu. Možná se snažíte proti únavě a stresu bojovat silou vůle, ale tento boj s vlastními emocemi je ve skutečnosti další vyčerpávající úkol, který jen zvyšuje celkové vnitřní napětí. Je to jako snažit se vyhladit hladinu vody tím, že do ní budeme tlouct dlaněmi. Čím víc se snažíme, tím větší vlny vytváříme.
Jakmile si dovolíte upřímně přiznat: "Teď je toho na mě moc, cítím se pod tlakem a je to v tuto chvíli v pořádku," dojde k okamžité psychické úlevě. Přestanete totiž bojovat na dvou frontách, a to proti okolnímu světu i proti sobě samým. Tento moment laskavého sebe-přijetí není projevem rezignace, ale naopak projevem odvahy a realismu.
Pokud se v těchto pocitech poznáváte, vězte, že v tom nejste sami. Žijeme v době, která na naši psychiku klade nároky, na něž naše biologie není evolučně připravena. Neustálý příval informací, sociální srovnávání a tlak na nekonečný růst jsou pro náš mozek nepřirozené. Cesta k trvalé rovnováze proto nevede přes "větší bič" a přísnost, ale přes porozumění tomu, jak vaše mysl a tělo reagují na stres. Skutečná změna začíná ve chvíli, kdy se k sobě začnete chovat jako k dobrému příteli, který potřebuje podporu, nikoliv jako k porouchanému stroji, který je třeba opravit.